Dnes ráno jsem na přechodu pustil starou babičku. Dělám to tak vždy, když je to bezpečné, ale tentokráte mi to zůstalo v paměti proto, že se na konci zastavila, nádherně se usmála a zamávala mi.
Úsměv je ten nejkrásnější výraz na tváři. Pokud je přirozený, vyjadřuje pohodu, štěstí, radost ze života, z přátel,dětí, prostě ze všeho krásného, milého a příjemného. Neutváří jej jen rty, vyznívá i z očí, z chování. Upřímný a veselý úsměv je to, co mám na tváři své, ale i lidí mně blízkých, nejradši. Zvláště ten, který přejde v upřímný smích, především děti jej umí dokonale.
Úsměv může mít ale i jiné podoby. Umí být cynický, ironický, urážlivý. Při něm však přestanou šťastně zářit oči. Takovýto stav bych však zařadil mezi škleby. Nemám jej rád, často jej používají lidé, kteří něco v sobě skrývají, většinou pomstu, zlobu, nenávist. Takový rádo by úsměv hraničí s výsměchem. I na toto však moudrost našich předků našla cestu. Nerad používám repliky výroků, ale všichni tu větu známe. Kdo se směje nakonec, ten se směje nejlépe. A proto i my musíme vědět, kdy jaký úsměv je správný, jak s ním máme zacházet.
Už dávno jsem se naučil nevysmívat tam, kde je místo na politování. A o co krásnější je procházet životem s úsměvem na tváři, než jej promračit a proprudit. I při psaní těchto řádek se usmívám, ano, mou největší soukromou životní ambicí je prožít život s úsměvem a tak, aby mne bavil. Protože život mám jen jeden, ať je tedy plný úsměvů
J3.K